JE TETOVÁNÍ BEZPEČNÉ?

Již první věta tohoto článku odpoví zcela jednoznačně, že ne. Možná to řadu čtenářů odradí od toho, přečíst si článek celý, ale smyslem tohoto pojednání není vytvořit detektivku, na jejímž konci si přečtete překvapivé rozuzlení.

Tetování je aplikace barviva do těsné podkožní vrstvy, nad kterou je jen tenká kožní slupka – epidermis. Barva ať už je jakéhokoliv původu pak vytváří vůči organizmu tetovaného určitý vztah.

Než přejdeme k účinku tetování na organizmus, jen ve stručnosti si povíme o tom, jak celých zhruba sto let pracovali biofyzikové na tom, jak vytvořit materiál, který by organizmus přijmul a nevytvářel vůči němu reakci. Jednalo se především o osteosyntetické materiály, tedy pomůcky které napomáhaly kostnímu hojení, přemosťování kloubů a podobně. Tady v Čechách byla v kladenských hutích vyvinuta medicínská ocel, která ve své době patřila k nejlepším materiálům tohoto typu na světě. Ale i tento materiál měl určité antigenní, tedy nesnášenlivostní vlastnosti, a proto byla pacientům prováděna náhrada kloubů až v co nejzažším věku, aby se nesnášenlivost na co nejdále odložila. Dnes se již v medicíně používají materiály většinou titanové, které mají prakticky nulové antigenní vlastnosti.

Jsou lidé, kteří si s tím hlavu nelámou a použijí například historky z divokého západu, kdy pistolník po spálení mě spolu s popelem v urně i „sedmnáct nábojů z osmačtyřicítky“, aniž by mu to během života nějak ublížilo. Musíme si ale uvědomit, že většina pistolníků umírala před třícátým vzácněji čtyřicátým rokem svého života, takže  skutečný důsledek cizího tělesa v organizmu nestačili poznat.

Materiál a nástroje, které se používají k vytvoření tetování, musí mít v autorizovaných střediscích záruku sterility a nesmí být toxické (jedovaté), což jsou jediná kriteria, která musí splňovat. Klienti jsou po aplikace tetování spokojeni, pokud jim nepropukne kožní infekce a při krevním testu zjistí, že nejsou HIV pozitivní, nebo že nemají žloutenku. Jak se ale materiál aplikovaný do jejich kůže chová vůči organizmu, zejména v časovém odstupu, je prakticky nezajímá. Tetování, kromě určitých společenských skupin nebo etnik je (v našem letopočtu od Římské říše a v jiných částech světa jen u některých divokých indiánských nebo jiných kmenů) vpodstatě muslimský zvyk, který muslimové zdůvodňují tím, že Aláh si libuje v rozmanitosti. Průměrná délka života u muslimů je ale (a to nejen díky sebevražedným náboženským aktům) podstatně nižší než u ostatních lidských společenství. Vzhledem k poklesu úrovně současných sociálních a zdravotních standart muslimských společností (na rozdíl od historických, kdy arabské zdravotnictví a věda byly nejdůležitějším hnacím motorem pokroku) nelze specifikovat důvod  kratšího věku dožití muslimů a ostatních společenství.  Víme, že mayská kultura zanikla zhruba tři sta let před španělským objeven Nového světa, ale dodnes se vedou hypotézy o příčině jejího zániku. Podle vyhodnocení zobrazení na pozůstatcích dochovaných památek se ale jedním z důvodů může zdát možná i rituální přetetování. “Malby“ na těle vyzobrazených Mayů nenechávají pochybnosti o tom, že se jednalo o tetování.

A nyní, jak se vlastně tetování vůči organizmu chová. Především je to cizorodá látka, více či méně bezpečná i jen z toxického hlediska, ale zcela jistě nebezpečná z hlediska antigenního. Vzhledem k uložení  vlastně nedochází k odhojování tkáně, ale o postupnou abrazi, tedy obrušování a odplavování materiálu organizmem, který se chce tetování zbavit. Většina lidí již vypozorovala, že tetování, které v době totality bylo doménou vězňů, postupně bledne a ztácí se. Ne úplně. Bohužel. Co tedy tetování způsobuje. Nechci tady vysvětlovat obranou reakci makrofágů a jiných složek imunitního systému organizmu, ale zcela prostě doložit boj organizmu proti tetování . Organizmus bojuje ustavičně a nepřetržitě a také tak se vysiluje. Nádorová a jiná onemocnění, které jsou ve své podstatě (kromě genetické výbavy) způsobená vyčerpáním imunitního systému, oslabením organizmu (stresem, vleklou nemocí, vyčerpáním) a v té chvíli podlehnutí, nacházejí u tetovaných osob širokou odezvu. Nejen že tetované organizmy nejsou schopny léčby na podstatě posílení imunity, což je asi jednou z nejjednodužších cest, která může nahradit ozařování a chemoterapii, ale tak jako tak se vyčerpávají bojem s tetováním, které rozpozná zřetelněni nežli nádorové bujení. To je vlastním buňkám mnohem více podobné. Díky poklesu imunitních schopností dojde k tomu, že nádorové bujení (a to během života statisticky prokázaně napadá každý organizmus za život několikrát) organizmus nerozpozná a podlehne mu. 

Je dokonce velmi pravděpodobné, že matky, které měly během těhotenství na sobě tetování a které vlastně „učí“ plod, jak se imunitně bránit, způsobí, že narozenému dítěti poklesne schopnost reagovat na běžná onemocnění, ale rovnou se stimuluje na obranu jen proti tetování, takže u těchto malých dětí do doby, než se stačí jejich organizmus zorientovat, hrozí riziko například nádorového onemocnění podstatně víc, než u netetovaných matek.

Ikdyž dnešní scifi autoři hovoří o genetickém inženýrství jako o běžné věci, je pravdou, že jako lidstvo umíme sotva rozlištit některé části našeho genu, ale rozhodně ovlivnit jeho změnu zcela a jednoznačně neumíme ani o píď. Takže musíme vycházet z toho, že někteří lidé s perfektním genetickým základem se mohou zcela potetovat a nezhorší se jejich zdravotní stav vůbec, zatímco u některých jiných stačí jen malá drobná tetováž  a ta zcela ovlivní jejich osud. Vzhledem k tomu, že svoji genetickou výbavu, kterou můžeme jen velmi zhruba odhadnout podle věku svých předků (a nevíme, po kterém z nich jsme délku života zdědili), měli by jsme se vyhnout životzkracujícím excesům, mezi které tetování jednoznačně patří.